Historie Aikido

Aikido je jedním z nejmladších japonských bojových umění. Jeho historické kořeny jsou však velmi dávného data. V 9. století jeden ze samurajů rodu Minamoto, Shintra Saburo Joshimitsu, vytvořil Daitoryu aikijutsu, předchůdce Aikido. Jednotlivé techniky Aikijutsu se postupně předávaly příslušníkům rodu Minamoto až k muži jménem Sokaku Takeda, který začal učit Aikijutsu v r. 1905 na ostrově Hokkaido. Ke vzniku Aikido přispěla však také šermířská škola Katori, jek se datuje od 15. stol. a byla zařazena mezi japonské kulturní památky. Dodnes vyučuje nejen boj mečem, ale také boj tyčí a kopím.

Z Daitoryu aikijutsu nevzniklo jen Aikido, ale také japonské Shorinji kempo a korejské hapkido, neboť jejich zakladatelé studovali u Sokaku Takedy. Také jeden ze žáků zakladatele judo, Shiro Shida zvaný později Sugata Sanshiro, studoval Daitoryu, proto i judo bylo ovlivněno tímto uměním.

Sókaku TakedaSokaku Takeda byl samuraj, skutečný bojovník, ztělesnění dávných válečných tradic. V době, kdy se s ním seznámil Morihei Ueshiba (1883 až 1969), Sokaku Takeda byl pravděpodobně největším odborníkem v Japonsku na umění boje. Žil za éry Meiji, vybojoval řadu soubojů na život a na smrt jako člen tělesné stráže soudců a velitelů policie. Připisuje se mu i založení skupiny Yakuza, samurajů přeměněných na gangstery. Jeho chování bylo strohé, vždy nosil řadu skrytých zbrani ve svém oděvu a odmítal veškeré nápoje a potraviny, které nepřipravil osobně jeho žák, neboť se bál, že by mohl být otráven. Proto si přinášel na návštěvu i zákusky a čaj. Byl neustále ve střehu, dokonce i ve svých 80 letech. Jeho vyučováním v r. 1905 se aikijutsu dostalo poprvé mimo rod Minamoto. V té době působil na ostrově Hokkaido jeden z jeho nejslibnějších žáků, Morihei Ueshiba. Japonská vláda zamýšlela zproduktivnit tento řídce osídlený ostrov. Ueshiba zde vedl skupinu osadníků se zaměřením na těžbu dřeva a pěstování máty peprné. Jako jiní velcí mistři bojových umění brzy pochopil, že vskutku kritické střetnutí člověka není ve fyzickém boji, ale spíše ve vnitřní konfrontaci se silami, jež odvádějí člověka od harmonie s duchem vesmíru.

Aikijutsu bylo válečným uměním, zaměřeným k vítězství ve skutečném boji. Poté, co Morihei Ueshiba obdržel povolení vyučovat Daitoryu aikijutsu od Sokaku Takedy, došlo k určité změně dimenzí Aikijutsu tak, jak to odpovídalo celkovému vývoji v japonské společnosti. V japonských bojových uměních již od r. 1603, kdy skončilo období válek o tzv. sjednocení Japonska, docházelo ke změně: více důrazu bylo nadále kladeno na rozvoj vůle a výchovné zaměření, než na samotné ničivé aspekty. Daitoryu se však nezměnilo, je to uzavřená válečná škola, v níž se Ueshiba naučil skutečné válečné technice. Aikido nemá s Aikijutsu nic společného, s výjimkou technického aspektu, a i ten je ve značném rozsahu upraven. Myšlenkové pozadí je naprosto odlišné a na nejvyšších úrovních výuky Aikido je cílem najít vzájemnou souvislost s energií, která uvádí do chodu celý vesmír. Název Aikido se začal přednostně užívat po druhé světové válce.

Pod vlivem M. Ueshiby, který je známý mezi všemi aikidisty jako O-Sensei (velký učitel), se Morihei UeshibaAikijutsu změnilo v Aikido. O-Sensei fyzickou praxi povznesl na úroveň disciplíny duševní a duchovní, o níž předpokládal, že je v těsném spojeni s přírodou a má formy, podobně jako příroda, bohaté a přizpůsobivé. Hluboká jednota Aikido vychází z reality, z povahy věci a zákonů, které je ovládají. Technika boje (jutsu) má za cíl pouze zabít, zatímco cílem bojových umění (do) je formovat osobnost. Opravdový praktikant Aikido je ten, kdo se nespokojí s pouhým ovládnutím techniky, ale kdo neúnavně postupuje po cestě (dó) k odkrývání své vlastní povahy. Do zde značí neustálé putování. Síla či mohutnost člověka nesídlí jen v jeho těle, ale je tvořena i silou charakteru, ducha. Proto Aikido není jen hledáním fyzické síly. Technika je jen nástrojem cvičení, nejdůležitější je stát se co nejdokonalejším člověkem a pokračovat v činnosti směrem ke shodě a vzájemnému porozumění mezi lidmi. Morihei Ueshiba byl ostře zaměřen proti válce, podobně jako jiní velcí mistři japonských bojových umění skupiny budo, přál si mír a blaho lidstva.

Jeho texty ukazují, že tato disciplína byla vytvořena, abychom se dali určitým směrem. Aikido znamená zharmonizovat se s energií (ki), díky které funguje vesmír. Ai znamená harmonii. Jestliže budo - bojové umění - je válečná cesta rytířství, pak Aikido je bojovým uměním. Postoje mentální i fyzické, které Aikido formuje, však umožňují dosáhnout vítězství mírovou cestou.

Jako metoda sebeobrany se Aikido označuje za disciplínu spíše mentální než fyzickou. Účel tréninku v bojových uměních je především integrovat mysl a tělo tak, že pracují v dokonalé harmonii, jen tehdy je možné překročit formu. V okamžiku, kdy se přijde útok, již není čas připravovat si formu, v tu chvíli je nutné jednat.

Bohatství Aikido je takové, že mnoho technických a filozofických aspektů můžeme jen tušit. Je třeba mít určité spojení s filozofií Aikido, ale ne proto, aby nás blokovala, nýbrž abychom ji mohli využívat. Tělo by mělo vyjadřovat to, co chceme říci, aby plnilo i signální funkci.

Zpočátku je pro Aikido charakteristická převážně práce fyzická - soubor pohybů po kruhu či spirále, které vedou k uvolnění těla a přinášejí jisté pocity, umožňující nalézt každému určitou harmonii sám se sebou, ustavit pevný tělesný střed, rozvíjet osobnost a vztahy s partnerem, a to jak bojové, tak mimo bojové. Úcta, velkomyslnost, přímost, opatrnost a spontánnost jsou od výcviku neoddělitelné. Docílit pokrok je třeba v bojové oblasti a také lidsky pochopit, odkrýt některé principy, jichž je třeba k tomu, aby člověk rozvíjel svůj vnitřní život.

Začátečník by měl zůstat co nejpřirozenější, vybízet s radostí k fyzickému kontaktu a rozvíjet se, se zřetelem k technice protivníka. Aikido je cvičení, umožňující napomoci individuálnímu vývoji a humanistické výchově. Cvičit je však třeba s velkou vážností.

Únava musí být pociťována jen v rozumné míře a má být také doprovázena pocitem blaha a uvolněním, praktikování má být příjemné. Přesto se uvádí, že Aikido, cvičí-li se správně (bez velkých svalových kontrakcí), je možné provádět bez únavy třeba celý den, neboť svým charakterem odpovídá pohybu přírody.

Své prvé dojo (místnost pro výcvik bojových umění) otevřel M. Ueshiba v r. 1920 v Kyoto. V té době jednotlivé techniky ještě neměly pojmenování. Až do konce druhé světové války bylo cvičení výsadou členů císařského dvora, případně i dalších lidí, kteří však museli mít jako předpoklad přijetí doporučení dvou významných osobností japonského kulturního či veřejného života. Poté bylo Aikido zpřístupněno veřejnosti. Po r. 1953 se začíná Aikido šířit do ciziny. řídící organizací celosvětového dění je Mezinárodní federace Aikido (lAF), jejímž prezidentem je současný doshu (dóšú, hlava dódžó), 56 letý Moriteu Ueshiba, vnuk zakladatele Aikido. Rodina Ueshiba řídí dědičně tento hlavní směr Aikido, přestože existují i některé skupiny další. Je třeba si však uvědomit, že všechny školy Aikido mají tentýž původ, a že v nich původní učení Moriheie Ueshiby bylo interpretováno jeho žáky, kteří ve svých vlastních školách zdůrazňovali aspekty, jež pokládali za nejvýznamnější.

Do Evropy se Aikido dostalo před 30 lety, a to do Francie. První veřejná ukázka a trénink v ČSSR pod vedením předsedy IAF G. Veneriho se konala v Praze v r. 1986. Ve většině zemí Evropy působí trvale japonští trenéři, zatímco Evropané studují Aikido přímo v Japonsku, někteří i po dobu 10 let.

Text byl s laskavým svolením převzat z www.aikido.czechian.net.